Veselé kávové Vánoce. Všichni jste určitě dostali pod stromeček nové aeropressy, mlýnky, cold brew soupravy, kávovary, kávy a knihy o kávě, a tak nezbývá než se šálkem kávy usednout před pohádku. Anebo k rozhovoru s kávovým mistrem světa baristou Gwilymem Daviesem, kterého v brněnské kavárně V melounovém cukru vyzpovídali kluzi z European Coffee tripu.


Gwylim vypráví o tom, jak vymýval špinavé trouby na Novém Zélandě, aby mohl po nocích zkoušet dělat espresso, až jeden den dostal šanci a stal se baristou. Nebyla to káva, která ho zprvu nadchla, ale atmosféra kavárny. Vlastně se musel učit espresso pít, protože mu nazačátku opravdu nechutnalo.

Když se potom vrátil do Anglie, pokračoval ve své kariéře manažera fitka. To ho ale nenaplňovalo, což si nyní uvědomil, všechno opustil a vydal se do Londýna, kde hledal skvělou kávu. A nic nenašel. Nechtěl si ale připustit selhání, a tak hledal dál, až narazil na malou pražírnu, dozvěděl se, jak je důležité spolupracovat přímo s farmářem a už v roce 2000 začali prodávat sigle-origin espresso (espresso z kávy z jedné farmy). Tam se ještě nenaučil kávu připravovat, ale oblíbil si filtrovanou kávu.

Pak se ale naučil všechno, nebo si to alespoň myslel, a odešel. Žil v komunitě na lodích a jednoho dne se zase sebral a odplul do Oxfordu. Když se zas vrátil do Londýna, náhodou vyschlechl Jamese Hoffmanna (který nedávno vydal atlas kávy) a zjistil, že zdaleka neví všechno. Kdekoli ho potom potkal, otravoval ho nekonečným sledem otázek, jako zda může žádat po svém pražiči, aby psal datum pražení na kávový sáček.

Gwylim chtěl pracovat s kávou, ale věděl o sobě, že je špatný manažer. A tak si pořídil vozík, na kterém dělal kávu. Nebylo z toho moc peněz, ale při životě na houseboatu si to mohl dovolit. Brzy se k němu přidal soused, jenž mu pomáhal s opravou mlýnku. Najednou jim poptávka začala růst. Měli otevřený stánek a prodávali skvělou kávu na ulici. Někteří zákazníci si chtěli sami udělat kávu. Jindy kolemjdoucí barista na chvíli vypomohl a oni si mohli povídat se zákazníky.

Pak začali učit přes internet. Celý den prodávali kávu na ulici a pak doma studovali kávová fóra. Potom někdo vydal knihu, kde popsal vše, co se za rok naučil, ale pořád bylo lepší si ty chyby sám vyzkoušet.

Nejprve se zdálo, že nikdo další na kávu nepohlíží stejným způsoben jako oni, až jednoho dne vznikla Square Mile Coffee jen kousek od jejich stánku. A komunita se začala scházet a probírat jednotlivé techniky.

Potom ve Square Miles potkal Stephena Morrissey a začal se zajímat o kávové soutěže. Ty měli smysl pro prodejce, kteří předváděli své kavárny nebo pražírny, ale pro baristu? James i Stephen občas zaskočili k jeho vozíku a pracovali rychleji, skvěle interagovali se zákazníky, a tak si Gwilym řekl, že na těch soutěžích asi něco bude. Gwilym s Jamesem vytvořili plán, ale cílem nebylo zvítězit, nýbrž poznat další baristy a učit se od nich.

Měl skvělý život. Žil na lodi, prodával kávu na ulici a nic mu nechybělo, což rozhodně nechtěl měnit. Na prvním mistrovství se třásl. Byl tak nervózní, že dělal věci, o kterých věděl, že jsou špatně. Po vystoupení odešel od baru a už nechtěl nikdy soutěžit, ale bohužel vyhrál regionální kolo, a tak musel reprezentovat. Opět nechtěl vyhrát, jen trochu představit kávové umění a vzdát hold svým pražičům, ale zvítězil i v národní soutěži. Takže musel jet do Ameriky a za tři měsíce od první soutěže se stal mistrem světa.

(zmáčkněte CC v levém dolním rohu videa pro české titulky):

Jejich vítězný postup vyhrál, protože ho dělali ze srandy. Hned po nástupu Gwilym říká: „Espresso mě vždy zklame,“ což je pro pozitivní Američany strašná věta. Jenže to slavilo úspěch.

Pak nastala ještě horší situace. Nikdo vám neřekne, co to obnáší být šampion. Najednou ale mohl přijít do kavárny a dát se do řeči s baristou. V té době se toho naučil strasně moc. Mohl konečně říci, že tohle neví nebo že udělal chybu. Je přeci mistr a už si nemusí nic dokazovat.

Přenechal stánek kamarádovi. Už stál na ulici dlouho, ale rozhodl se, že pomůže známým, kteří si otevřeli obchod s oblečením, a požadali ho, ať před ním dělá kávu, aby přilákal zákazníky.

Jednoho dne za ním přišel jeho kamarád Jeremy Challenger a přesvědčil ho, že je ideální čas na to otevřít si kavárnu. Našli pekaře i místo, ale pořád to bylo hrozně těžké. Člověk musí mít nejen finanční zázemí, ale musíte umět mluvit s lidmi a musíte mít znalosti. A musíte taky poslouchat investora, protože to je člověk, který rozumí penězům.

Být barista a majitel kavárny jsou dvě úplně rozdílné věci. Jako barista proměňujete své znalosti na produkt. Jako majitel to je úplně něco jiného. Naštěstí Jeremy zůstal v kavárně a Gwilym se přestěhoval do Prahy.

Může nám ale dát pár cenných rad, jak začít s kavárnou. První je, že podnikatel musí umět porozumět číslům, nákladům a ziskům. Počáteční náklady nemusí být vůbec vysoké. Jejich první kavárna byla v obchodě s oblečením, takže potřebovali jen mlýnek a kávovar. Jeden člověk v Moskvě si otevřel kávárnu v hamburgrárně. Investoři ale mají rádi tento druh podnikání, výběrová káva se jim snadno zalíbí.

Otevřít si kavárnu je snadné zejména v Anglii, kde se můžete ráno probudit a večer máte sróčko. Jinde v evropě je to těžší, ale jde to. Pokud si chcete otevřít kavárnu, prostě to udělejte.

Gwilym dnes žije v Čechách. První zajímavé zjistění pro něj bylo, že jsme vlastně ve střední evropě. Líbí se mu zdejší klidný způsob života, ale i velká kreativita místních lidí. U nás nejdeme kavárny všude a vždy překvapí, že někde uprostřed pustiny je kavárna, kde dělají krásné latte art a připravují filtrovanou kávu z místní mikropražírny. Lidé nemusí mít nejlepší espressovač nebo mlýnek, ale mají touhu a učí se.

Jako rozhodčí se setkává s různými baristy. Ve většině zemí jsou první dva nebo tři opravdu dobří. U nás je určitě minimálně šest úžasných baristů. Jako nechtěl nikdy vyhrát, nechtěl ani dělat porotce a najednou je šéfporotce mistrovství světa. Poznat dobrého baristu je snadné. Stačí pozorovat, jak se pohybuje za kávovarem. Pokud pracuje jistou rukou, bude dobrý. I kdyby se mu něco nedařilo, tak to pozná a bude to chtít napravit.

Vlastně jsme teď u zrodu nového byznisu. Káva byl patok a až nyní začínáme tvořit svět, kde káva chutná. A přitom toho stále tolik nevíme. Máme se ještě hodně co učit a proto musíme spolupracovat, abychom vytvořili tento buznis dobře, zakončuje Gwilym s tím, že jsme napočátku nové éry.

Příběh Gwylima trochu připomíná ten, který prožila jeho manželka. Petra Veselá nikdy kávu nepila, ani si nechtěla otevřít kavárnu, ale jednoho dne to přišlo. V Jílovém, kde žila, vypsali výběrové řízení na pronájem městkého prostoru. Petra chtěla mít cukrárnu, ale jedna už ve městě stála, a tak jí máma poradila zkusit napsat projekt na kavárnu. A Petra vyhrála. Začala se tedy učit o kávě a nakonec vyhrála český šampionát a vzali si za manžela mistra světa.

Odkazy:

Video – https://www.youtube.com/watch?v=7aJ8sthVKN4

Eurepean Coffee trip

Prufrock Coffee

Vystoupení Gwilyma Daviese na mistrovství světa.

Autor – Václav Váša Dekanovský na google plus

Sdílej příběh vo kafi
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

ThemeBox

AIT-Themes icon Themeforest icon Twitter icon Facebook icon YouTube icon
Our Portfolio
open/close
Colors Settings
Background images
Font
Homepage Options
Our WordPress Themes